„Jsem přesvědčen, že dochází k dramatické změně eurozóny z měnové na fiskální unii. Je to dramatická změna podmínek, něco jiného, než odsouhlasili občané v roce 2003 v referendu,“ prohlásil včera (tj. 30.1.2011) v Bruselu premiér Nečas a zopakoval požadavek, že o paktu by se mělo konat všelidové hlasování, a to při přijímání eura.
Referendum o vstupu České republiky k Evropské unii proběhlo 13. a 14. června 2003, přičemž 77,33% procent oprávněných voličů se vyslovilo pro vstup. Za účelem konání referenda byl přijat ad hoc ústavní zákon č. 515/2002 Sb. Podle u vedeného ústavního zákona zněla otázka pro referendum následovně:
„Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ (Zdroj: Ústavní zákon 515/2002 Sb, 14. listopadu 2002)
Smlouva mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a
Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii v článku 1 paragrafu 2 uvádí, že „[p]odmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je Unie založena, jež si toto přijetí vyžaduje, jsou stanoveny v aktu připojeném k této smlouvě. Ustanovení uvedeného aktu tvoří nedílnou součást této smlouvy.“ (Zdroj: Smlouva ... o přistoupení k Evropské unii)
Podle článku 2 Aktů o přistoupení (.pdf) České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské se „[o]de dne přistoupení […] ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou přede dnem přistoupení stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu.“ Původními smlouvami se dle článku 1 Aktů rozumí
a)„Smlouva o založení Evropského společenství („Smlouva o ES“) a Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii („Smlouva o Euratomu“), ve znění pozdějších smluv nebo jiných aktů, které vstoupily v platnost před tímto přistoupením.“
b)„Smlouva o Evropské unii („Smlouva o EU“), ve znění pozdějších smluv nebo jiných aktů, které vstoupily v platnost před tímto přistoupením.“ (Zdroj: Akty o přistoupení ... k Evropské unii)
V době přistoupení ČR k EU pak platil výše uvedené smlouvy ve znění smlouvy z Nice.
Podle článku 4 Aktu o přistoupení se „[k]aždý nový členský stát […] účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka.“ (Zdroj: Akty o přistoupení ... k Evropské unii)
ČR se přijetím „smlouvy o přistoupení k EU“ stala členem HMU a zavázala se přijmout společnou měnu euro jakmile splní tzv. konvergenční kritéria. Nicméně i v době, kdy je se na ni vztahuje výjimka, je smluvně zavázána dodržovat kritéria Paktu o stabilitě a růstu, avšak není možné vůči ČR uplatňovat sankce. Sankce je možné uplatňovat jen vůči členským státům se společnou měnou euro.
Česká národní banka pak se zjednodušením Pakt stability a růstu popisuje následovně:
„Pakt stability a růstu (oficiální, ale neužívaný název je Pakt o stabilitě a růstu) zavazuje členské státy udržovat rozpočty ve střednědobém období blízko vyrovnaným, nebo v přebytku. To členským státům umožňuje počítat s cyklickými fluktuacemi při udržování deficitu veřejných financí pod hranicí 3 % HDP. Deficit nad tímto limitem je považován za nadměrný kromě případů, je-li přechodný a vznikl-li za výjimečných okolností.
Tento systém má svoji preventivní a varovnou složku. Prevence je založena na pravidelném dohledu a na systému předběžného varování, což umožňuje provést v případě potřeby nezbytné korekce. Členské státy předkládají své programy stability (země eurozóny), nebo konvergenční programy (země mimo eurozónu), ve kterých si stanovují střednědobé cíle a cestu k jejich dosažení. Programy jsou vyhodnocovány Evropskou komisí (EK). Toto vyhodnocení je podkladem pro stanovisko Rady, která monitoruje realizaci programů. V případě výrazné odchylky od programu předkládá Rada danému členskému státu doporučení, jak takový schodek během určité doby odstranit.“ (Zdroj: ČNB)
Petr Nečas v souvislosti s přijetím návrhu Smlouvy o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii, ke které ČR nepřipojila svůj podpis, ve svém výroku mluví o tom, že „[j]e to dramatická změna podmínek, něco jiného, než odsouhlasili občané v roce 2003 v referendu.“
Návrh Smlouvy o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii (.pdf) stejně jako Pakt o stabilitě a růstu požaduje po smluvních stranách udržovat vyrovnané či přebytkové rozpočty. Na rozdíl od Paktu o stabilitě a růstu umožňuje strukturální deficit 0,5% HDP při plnění střednědobých cílů nebo 1% HDP u států plnících střednědobé cíle, u nichž je celkové zadlužení výrazně pod 60% HDP a je jen malé riziko udržitelnosti veřejných financí. Smlouva o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii oproti od Paktu o stabilitě a růstu po smluvních stranách, jejich celkový dluh převyšuje 60% HDP, aby tento dluh snižovaly ročně v průměru o 1/20. Další změnou je zavedení automatických sankcí při nedodržení smluvních ustanovení, přičemž k jejich odvrácení je třeba kvalifikované většiny států eurozóny. V Paktu o stabilitě a růstu byla situace opačná, když se pro zahájení řízení o nadměrném schodku veřejných financí musela souhlasit kvalifikovaná většina států společnou měnou eurem. Posledním novým zásadním opatřením je povinnost smluvních stran Smlouvy o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii zavést opatření uvedená v tzv. fiskálním kompaktu (tj. hlavě III, článku 3 Smlouvy) do svých právních řádů, nejlépe ústavní formou. (Zdroj: Návrh Smlouvy o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii)
Na základě výše uvedeného je tak možné s určitými výhradami potvrdit výrok Petra Nečase, že přijetím Smlouvy o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii by došlo k zásadní (jeho slovy „dramatické“) změně podmínek, které občané ČR odsouhlasili v referendu.
!!!!!!!Keďže si moje odôvodnenie upravoval, nechcem ti to ničiť a netuším kam dať tú časť s definíciou fiškálnej únie, ktorú od nás chcel Matej. Tak ti ju sem vložím aspoň takto, iný spôsob ma nenapadá, prepáč:
Problém může nastat se samotnou definicí fiskální unie. Všeobecná definice považuje fiskální unii za přesun rozhodování o fiskálních a daňových politikách členských států na společné instituce. Podle Joe Weisenthala existuje také rozdíl německého a francouzského vysvětlení pojmu. To německé tvrdí, že ve fiskální unii státy, které se dostanou do rozporu s Paktem stability a růstu budou mít povinnost opustit některé části své fiskální suverenity. Francouzská definice je více změřená na konvergenci v oblasti daňové politiky, sociálních systémů a regulací pracovního trhu.
Z fiskálního hlediska Pakt upravuje následovné:
• Rozpočtový schodek nesmí překročit 3% HDP a deficit veřejných financí musí dosáhnout úroveň pod 60% HDP.
• Vládní rozpočty musí být v rovnováze nebo přebytku. Roční strukturální deficit nesmí překročit 0,5% nominálního HDP. Krajiny s úrovní vládního deficitu značně pod 60% a s nízkým rizikem ohrožení dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí můžou dosáhnout strukturální deficit ve výšce maximálně 1,0% HDP.
• Toto pravidlo se stane součástí národních právních systémů na ústavní nebo ekvivalentní úrovni. Zároveň dojde k zavedení korekčního mechanizmu v případě odchylky, a to na základě principů navržených EK. Ověření tohoto pravidla na vnitrostátní úrovni bude v kompetenci Soudního dvora.
• Členské státy budou muset přijmout opatření, které jsou nevyhnuté pro dobré fungování eurozóny za účelem plnění cílů jako posilnění konkurenceschopnosti, podpory zaměstnanosti a přispívaní udržitelnosti veřejných financí a posilnění finanční stability. Největší ekonomické reformy by měli být prodiskutované popředu, a v případě nutnosti koordinované mezi členy a s institucemi EU.
• Realizace programu a ročních rozpočtových plánů v souladu s paktem bude kontrolována EK a Radou.
• Krajiny eurozóny a předseda EK se budou scházet nejméně dvakrát za rok, nečlenové se budou moci zúčastnit alespoň jednou za rok.
Vzhledem na koordinaci rozpočtových programů a plánů a kontrolu jejich zavedení EK a Radou, můžeme hovořit o společné fiskální politice. V případě federálních struktur se otvírá otázka, jestli vytváří tzv. Eurosummity něco jako orgán složený z hlav států a vlád zemí eurozóny. Soudní dvůr se však svými kompetencemi kontroly a trestání členů se tímto orgánem jeví. V oblasti daňové politiky však k unifikaci zatím nedochází. Samotná EK se po summitu v prosinci 2011 zabývajícím se přípravou tohoto paktu vyjádřila, že dochází k nastoupení na cestu směrem k fiskální unii, samotný pakt za přechod k fiskální unii však neoznačila.